Jdi na obsah Jdi na menu
 


DKNV Survival 2008

20. 6. 2008

 


Lucka Honza


      Mockrát si člověk říkal, že už to s těma kopcema nemůžou myslet vážně, ale přesto jsem si to užila do poslední chvíle.

      Tak jsme přijeli do těch Poněšic a všude kolem chodili ti namakaní borci a borkyně, dolaďovali svoje super vymakaný horský kola, zkušebně si zalezli stěnu v obtížnosti 7 a víc, šli si zaplavat a tak, tykže jsem si připadala jak naprostej vetřelec bez trošky energie a bála se toho co bude. Připadala jsme si úplně opuštěná, hrozně mi tam chyběli pejsáčci aj Ruda. Seděli jsme na obrubníku a čekali na prezentaci, najednou slyším aspoň malinkaté psí ťapičky, jak se rychle blíží. Tak jsem zvedla hlavu, že se skamarádím ... a on to jenom vítr hnal po asfaltu suchej lístek.

      Start byl v 10 večer, hromadně na 2,5 kilometru kros lesem podle značek na stromech.Jen jsem nějak nechápala, proč se ty lidičky před tak dlouhym závodem chodí rozběhat a radši jsem šetřila každým pohybem, síly bude ještě potřeba. Takže jsme se klidnym tempem vydali za supícím hadem lidiček s čelovkama, borci mastili dopředu, slečny se separovaly vzadu (chlapi museli běžet to samé kolo 2x, ženský jen jednou). Občas někdo zakopl o kořen, nebo utopil botu v bahně, a mě to začínalo bavit. Za chvíli jsme byli v depu. Honza běžel druhé kolo, já jsme si zatím navlíkala brusle a chrániče, a jak se Honza vrátil tak jsme vyráželi na další etapu- já na bruslích a Honza na kole. Do kopců to byla docela fuška, a ocenila jsem těch pár nočních tréninků na Brněnslé cyklostezce. Z kopce mě Honza s kolem brzdil, takže to čeho jsem se nejvíc bála- jízdy z kopce na bruslích- jsme si taky vychutnala. Dojeli jsme do Hluboké do depa, kde jsme měli zanechat kolo a brusle, přezout se do běhaček a valit po druhém břehu lesem zpět do Poněšic. Tak nám jaksi došlo, že Honzíkův batůžek s botama se potvora zapomněl v depu v Poněšicích. Honza teda skočil na kolo a supěl zpátky pro batoh (mohlo to být tak 5-7 kilometrů tam + to samé zpět), já jsem zatím sundala brusle a přemýšlela jestli nás disknou nebo ne, protože bysme jako dvojice měli bejt pořád spolu, jestli jsem s ním pro ten batoh neměla jet taky. Seděla jsem na trávě a přemýšlela, jak moc si teď asi Honza nadává, a jestlipak vůbec budeme stíhat limity, a jestli to za ty 2 000 startovnýho vůbec stálo, zvorat to hnedka takhle na začátku. Hodinky jsem neměla, tak jsem začla počítat ovečky, s tím, že až jich bude 1000 tak už by tu Honza mohl být. Dorazil při 569. ovečce, tak jsme se přezuli a vydali se dohánět ostatní. Nejprv po zelené a červené turistické po skoro rovné cestě, tak jsme se začala rouhat, čemu že to říkají "cross". a to jsem neměla dělat. Červená se začala vlnit, chvilku klesala k řece a pak zpět do kopce k nějaké oboře a takhle pořád nahoru a dolů, až se mě to líbit přestávalo, z poklusu se stalo pomalé zdolávání dokopce s občasnými přestávkami na vydýchání a napití. Byla hodně teplá noc. Tak jsme si to valili, pak se cesta zase srovnala, jednou jsme minuli na lístečku stromu odrazku (z červené se mělo odbočit na vlasní značení), mastili jsme si to dál rovně,až už nám to bylo podezřelé, že jsme skoro naproti táboru a odbočka pořád nikde. Pak jsme dole pod sebou zahlídli u břeho lodě a pod námi pár bludiček, tak nám došlo že jsme asi přeběhli odbočku. Tak jsme se kilometr vrátili a vyrazili dle odrazky skrz houští dolů ze svahu. Tam teprv se ukázalo, jak morbidní dokážou pořadatelé takových akcí být. Člověk je sotva na dvacátém kilometru, a už by měl na jejich přání vypustit duši. Začali jsme podrobně poznávat krásy Poněšické soutěsky, a to pěkně šutr po šutru, kořen po kořeni. Odrazky po pár metrech nás vláčely v pravidelných obloucích roklemi mezi skálama až křece a pak další roklí zpět navrch a takhle snad tisíckrát. Dolů prudkým srázem kyprým humusem a napadaným listím, a po čtyřech zpátky nahoru, mapu v zubech. Místama byly shora spuštěný lana, aby se mohl člověk aspoň trošku jistit při sjezdu dolů, nebo aby se při šplhu vzhůru mohl zapřít o něco jistějšího. Šplhání nahoru mělo jediný účel- vysílit nás už na začátku. Cestou nás míjely posádky, které už si to na kánoích mastili proti proudu do Hluboké na další etapy. Všichni na nás volali, že už je to jenom kousek, ale mysleli tím po vodě, né těma klikihákama po skále tam a zpět. Takže těm desátým, co to na nás po další půlhodině lopotění volali, už jsme nevěřili ani to ahóój.Vzdala jsme ručkování dolů po laně,a sjížděla úžlabinky rovnou po zadku, černou sypkou hlínu až za ušima...Takhle nás pustěj na další disciplíně do bazénu? Ale pořadatelé si i se špinavými závodníky dokážou poradit. Po dalším sešupu k řece, už jen kousínek od lodí, koukáme: vlevo skála jako hrom, vpravo řeka, a před náma na hladině podél skály tři klády uvázané shora na lanech. Na první pohled vypadaly aj suché a docela stabilní, jenže člověk nemá dát na první dojem, ony ty potvory klády u skály samy nebudou, a lana pruží. Tak jsme zuli boty a zavázali je do pytle, a s přáním vody pouze po kolena jsem vyrazila po první kládě. Taktiku jsme měli dobrou, Honza z břehu držel kládu u skály, já zatím došla na její konec, chytla se skály a přitahovala kládu ke skále, zatímco na ní balancoval Honza. Jenže už druhá kláda prohlásila, že s ní to takhle jednoduchý nebude, a když se i se mnou od skály vzdálila, usoudila jsem, že na nějaký přemlouvání klád stejně nemáme čas a hupsla jsem do řeky na čtyři tempa ve studený řece ke břehu. Třetí kláda už byla lepší, tak jsem šla Honzovi kousek naproti, hodil mi pytel s botama a nějak se dostal po kládách ke mně, já mokrá celá a Honza jen po ramena:-). Pak už jsme se ani neobouvali boty, bosky se ještě asi třikrát vysápali nahoru a dolu, ve spěchu kdesi přehlídli čtvrtou kontrolu, a honem k řece. Už nás tlačil první limit (tu Honzovu větu, když mě na tuhle akci lákal, že "my na limity nepudem" jsem si pak vybavila ještě mockrát). Lodička na nás chudinka opuštěná čekala schovaná ve křoví, skočili jsme do ní a pádlovali na druhý břeh do depa. U břehu jsme ještě přemýšleli, jestli se vracet pro čtvrtou kontrolu, která prý byla někde hned tam u toho lana, ale nestíhali bychom. Přivázat loď a hurá nahoru do depa. Tak se nás ptali, jestli vůbec nastoupíme dál, došli jsme půl minuty po limitu, čekalo nás plavání. Měli jsme jako dvojice uplavat celkem 1500 metrů, kdo slezl něco na umělé stěně, tomu se bazény odečítaly (když pár slezl například holka 6 a kluk 7, tak nemuseli plavat vůbec). Z časových důvodů jsme šli rovnou plavat. Slečny u bazénu se zrovna chystaly jít spát, a asi si opravdu myslely, že si s nich děláme srandu, když jsme se s Honzou vydali zdolávat každý svých 30 bazénů, Honza převážně chůzí po dně s křečkama zakouslýma v lýtkách a já se svým plaveckým stylem žába výletnice. Všude už uklízeli a zhasínali světla, jenom jsme čekali, kdy začnou vypouštět bazén, nebo na nás pošlou samochodící čističku vody....Každé kolo v bazénu jsem potkávala topící se můru. A voda v bazénu byla jako kafe, nad náma svítil velkej vůz, pak donesli horkej čajíček, dali jsme si teplou sprchu a šli si zabalit na další disciplínu.

      Systém byl takovej, že co si člověk nenachystal v jednom depu a nedopravil vlastními silami do dalšího depa, to neměl. Před začátkem závodu jsme neměli moc času si promyslet a hlavně rozepsat a zabalit a kontrolovat zabalené, co kde na kterou etapu potřebujem. A v tom byl asi hlavní zádrhel.

      Takže jsme teďko po plavání zabalili mokrý plavky, nalodili moje kolo, Honzovo brusle, něco na převlečení a něco málo k jídlu a vyrazili do Hluboké. Moho být tak půl třetí v noci. Černá řeka v noci, nad náma obloha plná hvězd, cestou nám fandili netopejři. Občas jsem čelovkou osvítila skálu na břehu, řeka se vlnila a my makali za ostatníma. Jeli jsme necelé dvě hodiny, místama nad vodou ležela nízká mlha, takže s čelovkou nebylo vidět nic, efekty jak z hororu. Kus jsme jeli bez světel, jenom podle hvězdnaté mezery mezi stromy. Sem tam se ze tmy vynořila bójka nebo při břehu kůl pod hladinou (ty mě děsily nejvíc). Noční řeka byla kouzelná a já jsem ukájela svůj vodáckej absťák.

      Takže jsme teďko po plavání zabalili mokrý plavky, nalodili moje kolo, Honzovo brusle, něco na převlečení a něco málo k jídlu a vyrazili do Hluboké. Moho být tak půl třetí v noci. Černá řeka v noci, nad náma obloha plná hvězd, cestou nám fandili netopejři. Občas jsem čelovkou osvítila skálu na břehu, řeka se vlnila a my makali za ostatníma. Jeli jsme necelé dvě hodiny, místama nad vodou ležela nízká mlha, takže s čelovkou nebylo vidět nic, efekty jak z hororu. Kus jsme jeli bez světel, jenom podle hvězdnaté mezery mezi stromy. Sem tam se ze tmy vynořila bójka nebo při břehu kůl pod hladinou (ty mě děsily nejvíc). Noční řeka byla kouzelná a já jsem ukájela svůj vodáckej absťák.

      Že mám palec ve vodě mi zas tak nevadilo, ale když se voda přes nárt a holeň začala blížit ke koleni, bylo na čase s tím něco udělat. Na začátku závodu jsme si vybírali lodě. Na břehu byly vyskládané různě použité laminátky a modré zánovní plasťáky. Honza vybral jednu oranžovou, hlavně podle stupně celistvosti lodního kýlu. Na poznámku napsanou lihovkou na zádi "pozor teče" reagoval slovy: to už je starý, určitě už je zalepená. Že jsme si vybrali dobře vyšlo i z toho, že jsme si tu naší loď museli bránit před dalšími zájemci. Pak jsme jí zkušebně hodili na vodu a loďku jsme pokřtili Potápka - od té chvíle už její bříško nebylo suché ani zvenčí a bohužel ani zevnitř. Pokusy zalepit před startem díry izolepou byly jalové, tak jsme si aspoň pod bort nacpali molitanovou houbu.

      Po 40 minutách noční jízdy jsme u břehu přirazili k zaparkované pramici, přeložili věci z Potápky do pramice, vytáhli loďku na břeh, vylili vodu, naložili kolo a pytle zpět, ještě si z pramice půjčili uřízlou petlahev na vylejvání a razili dál. Asi pět minut jsem letěli po hladině jako šíp, než Potápka získala svou původní hloubku ponoru a naše nožky novou lázeň. Nejprv se vlevo nízko nad lesem vynořil měsíc, rozespalí ptáci na něj trošlu zapípali, a pak zprava modravě nasvícená silueta zámku Hluboká. Radost že jsme tak rychle tady byla vystřídána obavami, když světla dědiny zmizela kdesi vlevo za námi a řeka se mohtuným obloukem stočila vpravo do pusté ranní mlhy, na jednom břehu les a na druhém louka. Několik set metrů pádlujeme slepě v bílém oparu, ve strachu že nám řeka někde zákeřně uhnula k lidem, a my se teď plahočíme slepým ramenem kamsi do neznáma. Že bysme byli schopni zabloudit i na řece, to je teda ostuda. Po chvíli váhání zastavujeme loď, Honza petkou vylívá vodu a já lovím v pytli mapu, abychom se ujistili, že si řeka jenom tak háže ladný oblouček do louky, aby se pak vrátila pod most k depu v Hluboké. Za chvílu podplujeme dráty a pak jen půl kilometru k depu. Když přirážíme ke břehu a vítáme se s místní hlídkou, zrovna svítá.

      Při balení na kola před přejezdem do dalšího depa zjišťujeme, že Honzovo věci na lezení odpočívají pěkně v Poněšicích. Byly nachystané v tašce s plavkama na tu první plavací - lezoucí disciplínu. Asi při lovení plavek byly vyndány z tašky, a už jsme je tam nevrátili a nechali na hřišti. Podle propozic by se nám ještě měly hodit, ale vracet už se pro ně nehodláme. Světýlka na kolo dáváme už jenom tak ze zvyku, než se zabalíme tak je bílý den a konečně taky trošku zima. Sedáme do sedel a nabíráme směr k první z deseti kontrol. Křižovatku cest na hrázi vedle rybníka nacházíme rychle, i stopa kterou vyjelo čtyřicet dvojic před námi nás ujišťuje, že směr je správný. Chvilku nám trvá, než si uvědomíme, že by bylo dobré si na kontrolní kartičce přečíst přesnější instrukce kde kontrolu hledat. Přejít potom pár metrů po kmeni borovice spadlé nad hladinu rybníka je paráda, jen ta raní mlha nad vodou smyla důkladně nápis z kontrolní cedulky, a tak jenom odhaduju, co tam asi mohlo být napsané. Další cestou lesem nelesem, po silnici i polňačkách, po posečené louce míříme k následujícím kontrolám. Kolem deváté míjíme samotu, kde se patrně od včerejšího večera odehrává nějaká oslava, hulákají na nás že jedeme pozdě, že ten noční závod už dávno skončil. V kopečku cestou už k nevím kolikáté kontrole se mě zmocňuje spavá nemoc, v boji proti ní vcelku zabrala lehčí kopřivová lázeň, kterou nám pořadatelstvo dopřálo výborným výběrem umístění kartičky s kontrolou na břízce v lomu. V lomu už se dávno neláme, zato žahavkám se tu daří. Naštěstí hodnej Honzík s dlouhýma kalhotama se obětavě vrhá pěšinou po pás v kopřivách kontrolu přečíst. Sundavám ze sebe lezoucí malinkatý klíšťátka. Následující zpráva na kontrole na kameni pod pařezem nám povinným úsekem po modré značce překazila plány, jak ošidit vrstevnice. Zase jedna organizátorská poťouchlost. A tak šlapeme šest kiláků pořád do kopce, když už se to konečně překulí do sjezdu, tak se zase střetávám se čmělákem jenž mě místo pozdravu stihl ďobnout. Za odměnu adrenalinový sjezd po silnici, kde jsme asi posunuli náš dosavadní rychlostní rekord na 68 km/h. U popisku lokalizace sedmé kontroly stojí: rozsochatý smrk na vrcholu kopce asi 20 metrů vysoko. Už nás zase trošku tlačí čas, tak ji chce Honza vynechat. Ale nechává se ukecat, že je to docela při cestě a proč to nezkusit. Odbočka na vrchol kopce vede vyšlapanou dálnicí vysokou travou kolem malého statečku. Tam se na nás vrhá místní obyvatelstvo s dotazem kdo to organizuje, že jim tu celou noc běhají za humnama po neposečené louce, psi celou noc štěkají a děcko nemůže spát. Kouzelnej Honzík, kterej už je cyklistěním a sluníčkem viditelně unavenej dokáže se svým absolutním ukecávacím talentem mladé mamince předat zdvořilou omluvu a ještě z ní vyloudí studenou vodu k pití. Rozsochatý smrk na vrcholu kopce opravdu stál (mezi stovkami dalších smrků), o správné volbě stromu nás ujistil dosti ošlapaný vrchol kamene pod ním, aj ošoupaná kůra jak se navrch sápali naši předchůdci. Přes spodní dva metry bez větví mi Honza pomohl, pak už to byla sranda, takhle vysokej není ani náš ořech na zahradě. Cestou navrch jsme typovali, co tam bude napsaný, jestli "Jseš borec", nebo "Pozor veverky", můj první typ byl, že tam bude napsaný "kuk" a ono bylo. Takže zpátky dolů. Zrovna ke stromu dorazily dvě holčiny, Honza jedné pomohl nahoru, a já jsme obdivovala její sebevražedné sklony lozit po stromě v tvrdých botách s klipsnama na kolo. Zlatý moje botičky dogtrekový ošoupaný. Ze sedmičky jsme to střihli nejkratší cestou do depa 2, zbylé tři kontroly jsme vynechali a honili časový limit. V táhlém mírném stoupání na lesní cyklostezce si přehřátej a uhnanej Honza vynutil pětminutovou pauzu na vydejchání, a za chvilinku jsme byli v depu2, kde nás trošku nakrmili, dolili jsme vodu a na chvíli odhodili kola. Depo leželo pod obrovským stromem vedle statku obehnaného elektrickým ohradníkem s pasoucími se kravami. Šlo to dle mapy objet dokola na příjezdovou cestu, ale hemžení oranžových lidiček na dohled bylo tak lákavé, že jsme to kolejema od traktoru střihli přímo přes tři ohradníky (jak jsme se až pozdě dozvěděli, tak přes zakázané území).

      Chvilku jsme si odpočali a vydali s na orienťák pro deset kontrol. Po lese pobíhaly i další týmy, o to snazší bylo ve více lidech kontroly vypátrat. Ač jsme neměli buzolu (která původně nachystaná v mapníku na kole nás kdesi během prvních etap opustila a přihlásila se k nám až po skončení závodu, klidně se povalující na lavičce Ztráty a nálezy), šlo nám hledání dobře a moc mě bavilo. Po návratu do depa nám bylo oznámeno, že kdo za 20 minut nevystartuje na druhý OB, už nebude vpustěn na start. Že bysme za těch dvacet minut stihli cykloorienťák s 11 kontrolama a stromoskálolezací vsuvku nehrozilo. Tak jsme z taktických důvodů honem vyjeli sebrat nejbližší kontrolu abychom se stihli vrátit v limitu. Tahle ošizená disciplína mě mrzela nejvíc, hledání kontrol je taková hra na schovávanou, a lezení jsem si moc chtěla zkusit. Na druhou stranu jsme aspoň nepostrádali Honzovo zapomenutý sedák. Následoval sedmikontrolový orienťák ve stylu: Honza sedí na hlavní cestě, zkoumá mapu a huláká na mě: "trošku víc doprava, tam by to mělo bejt na té mýtince", já pádím z kopce cvaknout kontolu a zpátky navrch, a spolu jdeme volným tempem k další kontrole. Honza by to nejradši ošidil a šel už do depa, já ho ukecávám že když už tu jsme, tak těch pár kontrol je skoro při cestě. V posledním strategickém bodu to čekající Honza zalomil, pěkně v trávě u rybníčka. Vracím se s poslední procvaknutou kontrolou Zprvu k němu přisedám, studuju mapu a kochám se zaplněnou kontrolní kartičkou. Pak pozoruju žáby v rybníce, těsně kolem spícího Honzy proběhla lasička. Zkouším taky trošku relaxovat, ale hlavě se nechce. Když se závodí, tak se přece nebude spát. Asi za deset minut Honzova spánku už nervózně kontroluju čas na jeho hodinkách a přemýšlím, jaké jsou kde ještě časové limity. O půl šesté prý musíme být u vodáckýho kanálu, jinak nás nepustí na vodu. Mezitím musíme ještě sbalit vše ve druhém depu a na kole se přesunout asi dvacet kilometrů do depa ve Hluboké, tam nasadit brusle a dobruslit ke kanálu. Nerada bych vodu prošvihla. Tak sedím, pozoruju Honzíka jak spokojeně pravidelně oddychuje a přemýšlím, jestli mu ta čtvrthodinka spánku pomůže, a hlavně jak ho co nejšetrněji vzbudit. Na lechtání trávou reaguje až za dvě minuty. Rozlepuje zarudlý očka a vydáváme se jen kousek cesty do depa na louce, doplňujem vodu. Opět se přesvědčuju že Moravec by ukecal i mrtvolu, poté co od pořadatele vyloudil chleba s řízkem.

      Nejkratší cestou vyrážíme na kolech po silnici do Hluboké a já doufám že vodu stihneme. Asi v půlce cesty Honza nekompromisně zahýbá k venkovní zahrádce Křenovické hospody. Do půllitru naředěný jablečný džus s kostkami ledu platím já, jelikož Honzík nemá gentleman ani vindru. Kolemprojíždějící dvojice nám nějak nechtějí uvěřit, že tato kontrola je povinná a že jim hrozí hodinová penalizace, jestli si taky něco nedaj. Zchlazení nás nakoplo, tak se ďábelským tempem po rovných silničkách převážně mírným klesáním řítíme do depa v Hluboké. Že Honza cestou pospával na něj prasklo ve chvíli, kdy jsem kousek od základny předjela jednu domorodkyni na kole, načež domorodkyně zabočila vpravo k hospodě a Honzík slepě za ní. Zajímavost jejího pozadí nemůžu jako baba posoudit, ale asi měla něco do sebe...Naštěstí jsme se zase rychle našli a za chvilinku byli v depu, kde nás slovy "Čtyřka už je tady" radostně uvítali. Sličné slečny nám rozdali vychlazený RedBull a pak jsme si to mastili na bruslích po cyklostezce do Českého Vrbného. Brusle byly parádní, docela nám to jelo, takže si u téhle etapy lze postěžovat jedině na kvalitu asfaltu v obci Bavorovice. Byla jsem ráda, že Honzík zase funguje, vodu stihneme a pak už se jen vracíme do Poněšic.

      Na kanále byla spousta vody, obrovské vlny a veliké kameny. Čekaly nás tři cvakací kontroly ve vracáku u břehu a tři protivodný branky. Nafasovali jsme svýho gumáka, přilby a vesty a pak se ještě dlouho radili kudy pojedeme a kochali se jak to jezdí ostatní. Po důkladné poradě nasedáme do člunu a Honza se mnou vymetá každej vracák. Takhle jsem si vodu ještě nikdy neužila. Na kanále jsem jela poprvé v životě a na gumáku vlastně taky. Obdivuju Honzovo vodácký um, i to jak se gumák jenom zavlní v místě, kde by už laminátka šla spolehlivě břichem vzhůru. Cvaknout tři kontroly jde rychle. Ještě ty protivody. Honza si užívá každej centimetr, žene mě i tam, kam bysme nemuseli, třetí protivodu dáváme dvakrát, pak si ještě chvíli hrajeme s proudem, než konečně přirážíme ke břehu. Teprve teď mi dochází, jakej je Honza skvělej zadák, a že to, že jsme všechny jazyky přejížděli natřikrát, nebylo záměrné tejrání a snaha zničit zlobivýho háka, ale že jsme si to opravdu vychutnali. Tak se hnedka shodujeme, že bysme si to sjeli ještě jednou. Následujou dvě zklamání. Nikdo už nám nechce půjčit loď, už je pozdě a všichni to balí. To druhý byla věta :"zase máte nejhorší čas, jste tu skoro dvě hodiny". Takže ačkoliv jsme vodu sjeli čistě a prej skoro nejlíp ze všech, jsme poslední, jelikož se čas měřil od chvíle, kdy jsem nafasovali loď. Ale užili jsme si každou minutu.

      Ještě chvíli řešíme dilema, jestli zajít do hospody tady, nebo už to vydržíme do cíle, pak bruslíme do depa v Hluboké. Zde balíme všechny věci do pytlů, nakládáme všechno se dvěma koly do lodi a pomalu pádlujeme do cíle. Na březích posedávaj rybáři, v kopřivách kvetou žlutý kosatce, slunce pálí jak ďas, a já zjišťuju, že se mi ještě nechce tuhle taškařici ukončit. Bohužel můj návrh vyložit v Poněšicích kola a projet se ještě kousek dál po proudu kormidelník zamítá. U naší staré známé pramice překládáme náklad, vylíváme Potápku a vracíme vylívací nádobu. Honza už má toho vzpírání kol a pytlů s věcma tak akorát, ale na moji výzvu na chvíli posedět na lavičce v pramici nereaguje. Asi se mu v Potápce s nohama ve vodě, kolenem otlačeným od kola a zádama bolavýma z pádlování sedí líp. Spíš už to chce mít za sebou a těší se na cílový guláš. Ochotně plní mé přání projet blízko kolem bójky, abych si ťukla jestli je plastová nebo kovová, načež si do bójky chce ťuknout aj Honzovo kolo, a to řídítkama se zánovním mapníkem. Pak po levé ruce v plném denním světle zkoumáme rokle a skaliska, po kterých jsme se v noci lopotili, oschlé klády u skály zákeřně číhají na další oběti.

      Do cíle dorážíme téměř zaráz se dvojicí děvčat, které jedou na pohodu a přesto na bednu. To si tak někdo umí vybrat kategorii. Uvazujeme Potápku s věcma u břehu a zdoláváme poslední stoupání. Cíl, v cíli veselý organizátor, škopek studenýho piva a výborný zeleninový salátek.

      Tak jsme si to užili do poslední minuty. Konečně si vychutnávám to, co každý dogtrekař, když jde na pohodu a dorazí do cíle v sobotu večer do plné hospody, všeci ho vítaj. Tady nejsu ten cvok co valí na čas a dorazí do pustého tábora, kde si sám může zatleskat s rozespalým organizátorem.

      Po zbaštění dvou misek zeleninového salátku se zvedáme uklidit věci z Potápky. Honza ještě cestou kolem kuchyně zjišťuje, zda je dost guláše. Prý kotel. Tak jdeme vyložit kola, pytle s věcma do kterých se stejně dostala voda, takže jsou všechny mokré, pak vynést loď na břeh a poděkovat jí, že nás nepotopila. Teplá sprcha a těšení na gulášek. Ale než jsme se znovu doplahočili do hospody, guláš došel. Honzík vyloudil aspoň kus chleba s kopou pomazánky nachystané na snídani. S plným bříškem se bude dobře usínat. Vedro nás vyhání z chatky na trávu pod břízkou. Odtud nás vprostřed noci blesky a kapky deště přesunuly zpátky pod střechu.

      Byl to náročný závod, skvěle zorganizovaný a moc jsem si ho užila. Mockrát cestou jsme stavitele trati proklínali, ale špatný zážitky se rychle zapomínají. Byl to můj první závod a ráda pojedu zase. Je to taková docela náročná hra pro dospělý. Ne všechny kontroly jsme zvládli posbírat, ale jsem ráda že jsme po všech těch lapáliích nevzdali a závod dokončili. Jsem Honzovi moc vděčná, že mě ukecal do toho jít. I když slíbil, že my na limity nepůjdem :-).

      Tak jsem se pěkně rozkecala, až se to zvrhlo v celodenní reportáž, tak to asi pošlu aj Honzovi ať si počte.

     Lucka

   

      Proč si my muži musíme stále něco dokazovat?

      Po dlouhém přemlouvání, slibování, přikrášlování tratě a zlehčování rizik se mi to přece jenom povedlo. Mám parťáka na závod!

      Od té doby, co Lucka souhlasila, že se mnou půjde na DKNV Survival, mi začaly chodit SMSky s prapodivným obsahem:

   29.5. 17:58 Zrovna si nadávám, že jsem se ti upsala, když nemám ráda potmě ani dogtreky a to mě tahá pes.
   29.5. 18:01 Studenou vodu nemám ráda, kolo není odpružený a je to jen dopravní prostředek, lozit po skále neumím, na bruslích se z kopce zabiju, dřít se na lodi do branky proti proudu.
   30.5. 8:17 Ještě se mi nepodařilo vymyslet si důvěryhodnou výmluvu, takže pokud mi neujede vlak, tak do toho asi budu muset jít.

      Vlak jí neujel, na bruslích jela jako o život, voda byla teplá jako kafe, z jejího kola jsem viděl pouze zadní plášť, skály jsme se netknuli a proti proudu do branek jí to šlo moc pěkně. Jediné, čeho se opravdu bála, byly temné kůly pod hladinou řeky, když jsme nad ránem pádlovali proti proudu z Poněšic do Hluboké.

      Cílem účasti na tomto závodě bylo seznámit se se závodem obdobným s Adventure Race, kterého se chceme letos zúčastnit. Dostat se do situací, kdy docházíte 70km trek, skáčete do vody, za 30 minut promrzlý vylézáte a obouváte se na 20km trať na kolečkových bruslích. Krizové situace přicházejí jedna za druhou a je třeba se s nimi vyrovnat a pomoci parťákům, kteří jsou na tom třeba zrovna o chlup hůř než vy.

      V duchu navozování kritických situací jsem začal trek zapomenutím batohu s běžeckejma botama na startu 1. etapy. Na konci této etapy nám boty na běh opravdu chyběly. Lucka se tvářila, že na kros kolem řeky v kolečových bruslích nepůjde a mně se v kufrech lézt po skalách kolem řeky taky nechtělo. Nedalo se nic dělat. Dal jsem si úvodní cykloetapu ještě jednou. S odstupem času někomu může připadat, jestli jsem to třeba neudělal schválně, abych navodil krizovou situaci. Ale schválně se uštvat na kole, dopravním prostředku, na kterém jsem měl před závodem natrénováno 60 km, jsem v úmyslu opravdu neměl! V tomto duchu probíhala moje účast na celém tomto závodě. V depu jsem ještě zapomenul věci na lezení, svačinu a míč. Naštěstí jsme lezení nepotřebovali, k jídlu jsem vyžebral v depu řízek a trudnomyslnost Lucku napřepadla ani když jsem 5 minut ztěžka oddychoval, odmítal se kamkoliv hnout a sbíral síly na další postup.

      Posledním mým extračíslem na tomto závodě bylo následování cyklistky, kterou Lucka předjela. Nějak jsem při sledování Lucky zadního kola nezaregistroval, že předjela nějakou domorodkyni na kole. Bezmyšlenkovitě jsem kopíroval stopu kola přede mnou. U vrat hospody v postranní uličce jsem se probral. Nedojel jsem za Luckou do depa, ale za úplně jinou holkou k hospodě. Než jsem se probral z údivu, tak už se pro mě Lucka vracela a nechápala, proč a kam jsem se ztratil 200 m před cílem etapy.

      Lucka dojela a doběhla svěží, v naprosté pohodě a nadšená touto perfektní akcí. Na rozdíl ode mne, kdy jsem uprostřed posledního dvěstěmetrového cílového sprintu stavěl v polovině postupový tábor a vydýchával se, abych do cíle neběžel na kyslíkový dluh a vůbec byl schopen se tam dostat.

      Lucka byla v naprosté pohodě. Pro mě bylo největší odměnou za to utrpení, že Lucka byla ráda, že jsem jí na tu šílenost vatánhnul.

      Místo dlouhých řečí přidám pár fotek.

      Takhle vypadalo naše schéma závodu zběžně načrtnuté na druhé straně itineráře.
schéma závodu

      Takhle vypadalo schéma závodu od pořadatele.
schéma závodu

      Co dát do batohu na záda, co do lodi a co nechat v depu?
hodina do startu

      Průjezd kravskou ohradou
Lucka
 
Honza

      Jsme v depu 2!
depo 2

      Naše první pořádná strava: čokoláda, sušenky, ionťák.
Honza se napájí
 
Lucka u zdroje

      Kumulace činností: spím a jím.
jím a spím

     Honza



 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA